Tisk

Veterinární ortodoncie

Napsal MVDr. Zbyněk Lonský.

Podle definice je malokluze /špatný skus/, abnormalitou v postavení zubů. Špatný skus je u psů častým problémem. Malokluze může vzniknout v důsledku nesprávné délky nebo šířky čelisti /nebo obou poruch současně/ a je nazýván skeletální malokluze, nebo špatným postavením zubů, pak je označován jako dentální malokluze. Vyskytují se i kombinace těchto vad.

Vývoj skusu je ovliněn jak dědičností, tak faktory vnějšího prostředí. Je známo, že délka čelisti, postavení zubních pohárků a velikost zubů jsou dědičné. Dále je známo, že vývoj horní čelisti, spodní čelisti a zubů je nezávisle na sobě řízen geneticky. Nesoulad v regulaci vývoje těchto tří struktur způsobuje špatný skus. Změny v růstu čelistí, způsobené hormonálními poruchami, traumatem či funkčními vlivy, mohou způsobit skeletální malokluzi. Přestože je umístění zubních pohárků dědičné, během vývoje a růstu může dojít k různým situacím, které mohou ovlivnit definitivní postavení zubů. Bylo potvrzeno, že alespoň padesát procent poruch skusu u člověka je získaných a nemá genetickou příčinu. U psů nejsou dostupná data, která by tento stav mohla potvrdit. Dodnes není vypracován přesný seznam dědičných nebo získaných poruch skusu. Specifický genetický mechanismus, řídící poruchy skusu je neznámý. Předpokládá se, že pravděpodobný je vliv většího množství genů, což vysvětluje, proč sourozenci v následujících generacích nejsou postižení vadou skusu stejného stupně, pokud jsou vůbec postiženi. V tomto polygenním mechanismu, závisí závažnost klinických příznaků na tom, kolik defektních genů je současně činných. Nejčastěji doporučovaný postup v určení, zda jde o dědičnou nebo získanou vadu skusu je následující: skeletální malokluze je vždy považována za dědičnou, pokud není prokázána vývojová příčina tohoto stavu. Čistá dentální malokluze, pokud není známá plemenná a rodinná predispozice, je považována za nedědičnou. Prevence je vždy lepší než léčba. Včas rozeznaný problém je základem k zabránění vzniku problému a bolestivosti a také závažnějších patologických změn. Poruchy skusu, postihující trvalý chrup nemusí vyžadovat žádnou léčbu, pokud nezpůsobují bolestivost či následující patologické změny v dutině ústní zvířete. Ostatní vyžadují léčbu. Možnosti léčby zahrnují ortodontický přístup, ale v mnoha případech též krácení zubů s následující endodontickou léčbou /pokud dojde k otevření pulpy/. V dalších případech je preferována extrakce. Cílem veškeré léčby je odstranění potíží pacienta. Estetické dopady jsou až na druhém místě. U člověka jsou na prvním místě při řešení poruch skusu problémy zdravotní/predispozice k periodontálním onemocněním/, problémy funkční/ s jídlem a mluvením/ a psychologické /estetické/. U člověka nezáleží na tom, zda je porucha skusu vrozená či dědičná, abychom řešili, zda léčit, či léčbu odmítnout. U psů nemůže být jediným hlediskem k provedení léčby pouze přání majitele, aby mohl být vystavován. Zde je nutno rozlišit, zda je konkrétní porucha skusu dědičná či nikoli. Ortodontická korekce skusu je kontraindikována v případě, že se jedná o dědičný problém, ledaže by byl jedinec současně kastrován. Důvodem pro tento přístup je zabránit šíření dědičné vady uvnitř plemene. Některé země již přijaly legislativu s tímto související. Ortodontický pohyb zubů lze popsat jako déletrvající působení tlaku na zub, jehož výsledkem je pohyb zubu, přičemž dochází k remodelaci kosti v okolí zubu. Kost na straně, kde je zubem tlačena se rozpouští a umožňuje pohyb zubu a naopak kost na straně tahu je nově stavěna, čímž umožňuje zubu zůstat v nové pozici. Ideální situace by nastala, kdyby k rozpouštění a stavbě kosti docházelo na obou stranách v rovnováze. Obvykle rovnováha není možná a rychleji dochází k úbytku kosti na straně tlačené a proto je nutná retenční fáze, při které je zub zadržován v nové pozici, zatím co dochází ke stavbě nové kosti na straně tahu. Optimální ortodontickou silou je taková, která pohybuje zubem rychle, bez strukturálního poškození a minimální bolestivostí pacienta. Faktory, které je nutno brát v úvahu jsou vždy směr, rozložení a délka působení síly. Ideální je jemná kontinuálně působící síla. Kromě aplikovaných ortodontických sil je nutno mít na paměti normální růstové procesy a dále síly, vznikající funkcí rtů, tváří a jazyka, které spolupůsobí na výsledek léčby. Možné komplikace ortodontického pohybu zubu zahrnují onemocnění pulpy, vnější resorpci kořene, zvýšenou pohyblivost zubu a bolest.

Zdroj: Cecilia Gorrel, BSc MA, UK

stomatologie

Úvěr pro zvířata - www.uverprozvirata.cz

RoyalCanin

Veterinární stomatologická ordinace MVDr. Zbyněk Lonský je na Facebooku.